Blockchain trilemma

Trilema blockchainu označuje strukturální napětí mezi třemi požadavky, které musí každá distribuovaná kniha splnit: bezpečnost, decentralizaci a škálovatelnost, přičemž každý termín má jasný technický význam, aby byla politika a inženýrství přesné; decentralizace znamená rozdělení autority a validace mezi mnoho nezávislých uzlů, takže žádný jednotlivý aktér nemůže jednostranně ovládat knihu, bezpečnost znamená robustní odolnost vůči pokusům o přepisování historie nebo dvojí utrácení, i když protivníci ovládají část zdrojů, a škálovatelnost znamená kapacitu zpracovávat velké množství transakcí rychle, jak roste použití. Jádro dilematu je jednoduché na formu a tvrdé v praxi: zvyšování decentralizace přidáváním mnoha uzlů s nízkými zdroji často zpomaluje konsensus a snižuje průchodnost, zlepšení škálovatelnosti omezením účasti nebo seskupením práce může koncentrovat moc a zvýšit riziko útoku, a zpevnění bezpečnosti zvýšením požadavků na zdroje nebo verifikaci může ztížit mnoha účastníkům provozování uzlů. Tento kompromis vysvětluje, proč architekti vybírají cílené kompromisy a proč se objevilo několik technických vzorců jako částečná řešení: sharding rozděluje stav a zátěž transakcí do paralelních shardů, takže mnoho ověřovatelů zpracovává různé podmnožiny najednou, přičemž protokoly mezi shardy zachovávají konečnost; rollupy komprimují mnoho off-chain operací do stručných důkazů nebo seskupených dat, které hlavní řetězec ověřuje, aby obnovil důvěru s minimální on-chain stopou; state channels umožňují dvěma nebo více stranám vyměňovat mnoho rychlých aktualizací off-chain a zaznamenávat pouze počáteční a závěrečný stav na hlavní knize, aby se zachovala bezpečnost on-chain; a interoperabilní rámce používají centrální relé s mnoha paralelními specializovanými řetězci, aby kombinovaly místní správu se sdílenou konečností. Návrh konsensu také hraje roli, protože různé mechanismy konsensu mění model zdrojů a tím i náklady na útok versus účast. Praktické nasazení vyžaduje vrstevnaté myšlení: udržet konzervativní základní vrstvu, která maximalizuje bezpečnost a decentralizaci pro vyrovnání, a přidat protokoly druhé vrstvy, které zvyšují průchodnost pro rutinní převody. Vývojáři musí také navrhovat incentivy, které udržují validátory čestné a udržují verifikaci dostatečně levnou pro širokou účast. Pokud se řešení i nadále vyvíjejí, odměna je hluboká: distribuovaná infrastruktura, která je bezpečná, bez povolení a schopná podporovat aplikace globálního měřítka, by mohla nahradit mnohé centralizované zprostředkovatele a odemknout nové způsoby obchodu, vedení záznamů a správy, přičemž by zachovala individuální autonomii.